Římu se přezdívá různě, třeba „caput mundi“ – hlavní město světa. Někdy to byla pravda, někdy zrovna moc ne. Také se mu říkalo „věčné město“, a tato věčnost je dlouhá už přes 2768 let. Ale nám bude stačit prostě Řím. A každý návštěvník si pak může vybrat přízvisko, které je jeho srdci nejbližší. 

Městu se sice říká „věčné“, ale jeho historii lze pro lepší orientaci rozdělit do 4 period. Bezmála 1200 let trvala antická epocha táhnoucí se od prvních etruských osad na Palatinu přes velkou dobu římské republiky až po postupný úpadek v pozdní císařské éře. Po zpustošení v době stěhování národů vzniklo v raném středověku na jeho území mocenské centrum papežů. Epocha největší moci a slávy církevních knížat nastala v renesanci a baroku, které přivedly Řím k novému rozkvětu. V roce 1871 byl církevní stát dobyt piemontskými vojsky. Řím se stal hlavním městem sjednocené Itálie a Vatikán pouze jeho nezávislou enklávou. 

Podle pověsti založila město dvojčata Romulus a Remus, odkojená vlčicí, a to roku 753 př. Kr. na pahorku Palatin. Romulus, který svého bratra ve sporu zabil, je nazval podle sebe, Roma. Bezpečně je doloženo raně paleontologické osídlení Palatinu v 9. století př. Kr. Později přišli do těchto míst Etruskové, kteří vysušili bažiny kolem dnešního Fora Romana. Když byl sesazen poslední etruský král, vznikla v roce 510 př. Kr. římská republika, která přetrvala 5 století. Po třech punských válkách se sevoroafrickým Kartágem se z Říma stala světová velmoc rozprostírající se po celé oblasti kolem Středozemního moře. 

Po jmenování úspěšného vojevůdce Gaia Julia Caesara doživotním diktátorem v roce 44 př. Kr. začalo období římských samovládců. Když byl Caesar ještě téhož roku zavražděn, chopili se moci Marcus Antonius a Caesarův synovec Oktavián, který se jako Augustus stal prvním císařem. Řím byl tehdy nesporným vládcem Středomoří, ale přitom nezvládal vnitřní konflikty vlastní říše. Po hrůzovládě za císaře Nerona, pronásledujícího křesťany obviňované z ničivého požáru Říma v roce 64, přešla moc do rukou císaře Vespasiána, který obnovil právo a pořádek a dal vybudovat velké stavby jako Koloseum. 

Po smrti Marka Aurelia roku 180 začal definitivní úpadek Římské říše. Císař Konstantin a jeho následovníci přenechali kdysi hrdý Řím stále víc a víc svému osudu a povýšili na hlavní město říše Konstantinopol. V 5. a 6. století se přes Řím několikrát přehnaly germánské kmeny. Roku 476 sesadil germánský vůdce žoldnéřů Odoaker posledního římského císaře Romula Augustula. 

Od poloviny 6. století byl Řím pouhým provinčním městem mocné Byzantské říše. V tomto období velkého úpadku města posílila naopak moc římských biskupů. Avšak ani silní papeži nedokázali ubránit Řím před jeho nepřáteli. Papežové hledali na severu křesťanské ochránce proti Langobardům. Papež Lev II. tak během vánoční mše roku 800 korunoval franského krále Karla Velikého za císaře římského. Od této události se vývoj Říma začal obracet k lepšímu a zároveň s tím byl položen základ staletí trvajícího sporu mezi císařem na jedné a papežem na druhé straně. Tento spor vyvrcholil v roce 1084 vypálením Říma císařem Římsko-německé říše Jindřichem IV., který se pustil do křížku s papežem Řehořem VII. Papežství tím bylo zasaženo na velmi citlivém místě, o tři století později došlo dokonce k dosazení francouzského vzdoro-papeže v Avignonu. Návrat k větší stabilitě znamenala teprve volba papeže Martina V. v roce 1417, který překonal hluboký papežský rozkol a Vatikán konečně přeměnil na papežskou rezidenci. 

Nového rozkvětu se Řím dočkal za renesančního papeže Mikuláše V. zakladatele Vatikánské knihovny a za jeho nástupců. Na zakázku papežů tvořili svá díla velcí umělci jako Bramante, Michelangelo, Raffael, Bernini a Borromini. Církevní knížata se zúčastňovala světských mocenských bojů a se svými vojsky dobývala velké části střední Itálie. V průběhu protireformace v 16. století nechali papežové vystavět Řím do ještě větší nádhery a přepychu. Již koncem 18. století optimisticky laděné město magicky přitahovalo vzdělance cestující za poznáním. Žili tu například J. W. Goethe, J. Keats, P. Shelley. Během obsazení Napoleonskými vojsky se Řím načas stal republikou, dokud se znovu neujal svého úřadu papež Pius VII. Probuzené národní povědomí vedlo v rámci hnutí Risorgimento v roce 1860 k založení italského království. Řím, který  byl zpočátku nezávislý, do něho byl začleněn teprve roku 1870. Pius IX., který se sám prohlásil za zajatce a uprchl do Vatikánu. 

Nové hlavní město bylo od roku 1871 modernizováno, kolem centra vyrůstaly nové čtvrtí jako houby po dešti. Mussolini nechal ke světové výstavě v roce 1942, která se nakonec neuskutečnila, vybudovat mezi Římema Ostií uturistickou čtvrť EUR. V 50. letech 20. století se příliv statisíců chudých Italů z jihu země vyžádal rychlou výstavbu fádních předměstí. Krásné centro storico zůstalo však stavebních úprav ušetřeno. 

…..a právě zde, na římském letišti Leonarda da Vinciho,  jsme po necelých dvou hodinách letu přistáli i my, se spoustou dalších lidí. Jen co jsme se vynořili z letadla, ovanula nás ta vlna veder, která tuto zemi zrovna ovládala. Velice snadno jsme našli východ z letiště, kde nás jedna z mnoha autobusových společností odvezla z letiště do centra města, k místnímu hlavnímu nádraží, Termini. (Cesta nás stála zhruba 6 euro na osobu.) Hlavním úkolem dne bylo, dostat se do hotelu, což jsme nakonec tak nějak zvládli, a to i přesto, že nám nefungovali mapy, a i přes fakt, že Italové nejsou moc zdatní ve značení ulic a ukazatele a další vymoženosti moderní doby jim nic moc neříkají. Bydleli jsme v hotelu Jonico (více se o hotelu můžete dozvědět zde.). I když my jsme na konci našeho pobytu vyhodnotili tento hotel jako dost podprůměrný, ale pokud hledáte nízkorozpočtové ubytování, je to rozhodně jedna z možností, pokud nejste příznivcem hostelů. 

Den druhý: Vatikán a Andělský hrad 

Nicméně druhý den jsme se mohli už naplno vrhnout do poznávání města a vstříc novému dobrodružství. Dnes jsme se vydali objevovat Vatikán, stát ve státě. 

První hlavou křesťanské církve byl apoštol Petr. Podle legendy zemřel svatý Petr pro svou víru mučednickou smrtí v cirku, který se nachází na místě, kde dnes leží Vatikán. Jeho nástupci sídlili nadále ve městě na Tibeře a postupně získávali různými cestami území po celé střední Itálii. Tak vnikl církevní stát, v jehož čele stáli papežové, kteří ve své osobě spojovali duchovní i světskou moc. V průběhu národního sjednocení Itálie ztratili papežové v roce 1870 svá teritoria a stáhli se do Vatikánu. Prohlašovali, že nový národní italský stát je ilegální a že oni sami jsou jeho zajatci. Tato situace trvala až do roku 1929, kdy byly mezi Vatikánem a Mussolinim uzavřeny tři Lateránské smlouvy. V těchto smlouvách byl Vatikánu zaručen zvláštní status, ovšem pouze jako náboženského reprezentanta bez politických pravomocí. Jako vyrovnání získal Vatikán značnou sumu peněz, osvobození od placení daní a právo spoluvytvářet morální dimenzi italských zákonů. To je také dnešní stav věci, i za úřadování papežů moderní doby s celosvětovou křesťanskou obcí. 

Vatikánský stát má rozlohu menší než půl kilometru čtverečního, přičemž převážnou část této plochy zaujímá chrám sv. Petra a různé paláce. Vedle vatikánských muzeí v nich sídlí římská kurie jako orgán veřejného života v církevním státě. Ke kurii patří také papežští legáti, kteří zastupují Vatikán na mezinárodním poli. Naopak mnoho významných států má svá velvyslanectví při Svatém stolci. Jako papežská tělesná stráž funguje švýcarská garda. Přibližně 900 obyvatel Vatikánu má k dispozici své vlastní instituce – supermarket, lékárnu, banku, poštu. 

Při naší cestě do Vatikánu, jsme vystoupili na červené lince metra A, na stanici Ottaviano, která nás vyvedla do ulice Via Ottaviano, která nás po pár minutách přivedla přímo k Vatikánu. Co nás ale po cestě rozčilovalo, byli všudy přítomní pouliční prodavači a lidé, co nabízeli zdánlivě hrozně výhodné vstupné či vycházky do Vatikánu. Všechny jsme s díky odmítli. 

Hned první kroky nás zavedli na Svatopetrské náměstí (Piazza di San Pietro). Náměstí má rozlohu 240 x 340 metrů. V letech 1657 – 1667 jej Bernini proměnil na důstojné vstupní prostranství před bazilikou svatého Petra. Obří kolonády založené na půdorysu dvou půlkruhů, připomínají rozevřenou náruč, která vstřícným gestem přijímá přicházející poutníky. Tyto kolonády jsou tvořeny čtyřmi řadami sloupů, kterých je celkem 284. Římsu kolonády korunuje 140 soch světců. Dva žulové kruhy, které se nacházejí poblíž obou kašen na náměstí označují ohniska elipsy opisované kolonádami. Mohutný obelisk uprostřed náměstí o hmotnosti přes 300 tun byl do Říma přivezen za císaře Caliguly v roce 37. Relikviář na vrcholu obelisku obsahuje údajně třísku pocházející ze dřeva Kristova kříže. Dříve se mělo za to, že se tam nachází popel Julia Caesara. 

Svatopetrskému náměstí dominuje bazilika sv. Petra. Projekt chrámu vypracoval architekt Donato Bramante. Ten měl za úkol nahradit chátrající baziliku, kterou dal postavit císař Konstantin na místě údajného hrobu svatého Petra. Bramante navrhl kostel v podobě trojlodní centrální stavby na půdorysu řeckého kříže s dominantní střední, a čtyřmi menšími kopulemi. Později papež Pavel V. prodloužil střední loď, čímž vznikl půdorys latinského kříže. I interiér chrámu je jedinečný zážitek. Z vestibulu vede do baziliky pět bronzových bran. Chrám o délce 187 metrů a o šířce 147 metrů  ohromuje nejen svou velikostí a výzdobou, ale i duchem výjimečnosti. Je to největší chrám v Evropě a donedávna byl i největším na světě. Nachází se v něm jedenáct kaplí, 45 oltářů, 800 sloupů z mramoru nebo bronzu, mramorové obklady, zlacené štuky, sochy a množství dalších vzácných uměleckých děl.  Některé artefakty pocházejí ještě z původní baziliky. Přímo pod skvostnou kopulí se nachází papežský oltář  zdobený baldachýnem z pozlaceného bronzu. Velká část výzdoby baziliky je dílem Berniniho. Na katedrou září zlatožluté okno z českého skla rozdělené do 12 paprsků symbolizující apoštoly, z jehož středu se snáší holubice jako symbol Ducha svatého. V bazilice se také nachází sousoší Pieta, které vytvořil Michelangelo z ušlechtilého carrarského mramoru. V podzemí se ukrývají ostatky téměř stovky papežů, několika katolických panovníků a pražského arcibiskupa, kardinála Josefa Berana. 

Byla škoda, že jsme se do Vatikánu vydali zrovna v sobotu, kdy byla fronta do Vatikánských muzeí opravdu obrovská a táhla se přes celé náměstí, že jsme nakonec tuhle část našeho programu vzdali. Třeba to vyjde příště a napíšeme samostatnou reportáž na tuto budovu. 

Když jsme se dostatečně naprocházeli po Vatikánu, byl čas zamířit na další atraktivitu — Andělský hrad. Stačí opustit území Vatikánu a ocitneme se hlavním bulváru, šíroké turistické třídě plné obchodů se suvenýry a restauracemi, s názvem Via Concillazione, která nás přivede přímo k branám Andělského hradu. 

Andělský hrad měl původně sloužit jinému účelu. Jako hrobku pro sebe a svou rodinu ji nechal postavit císař Hadrián. Dostavěna byla až rok po jeho smrti a tak byl císař nejprve pohřben nedaleko Neapole. Strany základního kvádru z cihel jsou dlouhé 89 a vysoké 15 metrů. Na něm stojí vlastní hrobka – 21 metrů vysoký válec o průměru 64 metrů, jenž byl původně pokryt mramorovými deskami. Ve vestibulu stála obrovská Hadriánova socha. Do samotné pohřební komory vedla spirálovitá rampa, která propojovala jednotlivá patra stavby. Mauzoleum se ke svému původnímu účelu používalo necelých 80 let, posledním zde císařem byl Caracalla v roce 217. Od 3. století začalo být přestavováno na jednu z nejsilnějších římských pevností se stálou vojenskou posádkou a nakonec bylo začleněno do městských hradeb. Jméno „Andělský hrad“ vzniklo na základě události v 6. století – v Římě sužovaném morem se papeži Řehoři Velikému zjevil nad pevností archanděl Michael jak zasunuje meč do pochvy na znamení konce hrozivé epidemie. Legendu připomíná bronzová socha na vrcholku hradu. 

Ve 14. století se hrad dostal do držení papežů, kteří posílili jeho opevnění a v nejvyšších patrech nechali vybudovat honosné prostory zdobené freskami. V podzemí vznikla skladiště a krutý žalář, zrušený teprve v roce 1901, kde byl vězněn i Giordano Bruno. Po rekonstrukci na začátku 20. století se Andělský hrad stal muzeem se zbrojířskou dílnou. 

U Andělského hradu se nachází několik malých stánků se suvenýry. Poté, co jsme si prohlídly Andělský hrad jsme se vydali na zpáteční cestu do hotelu. Vzhledem k panující vlně veder jsme byli velice unavení. 

Den třetí: Španělské schody, Via dei Condotti, Fontana di Trevi, Panteon 

Je tu náš další římský den. Teploty stále atakují 40 stupňů, ale zatím ani to nás neodradí vrhnout se do poznávání dalších krás Říma. Dnes jsme měli v hledáčku další část města – okruh od Španělských schodů, přes Via dei Condotti k Fontaně di Trevi až k Panteonu. 

Svezli jsme se metrem linkou A, do stanice metra Spagna, od které to bylo ke Španělským schodům opravdu kousíček. Malebné uličky nás dovedli přímo na Piazza di Spagna. 

Piaza di Spagna je jedním z velkých římských salonů pod širým nebem. Tomuto náměstí dominuje nejelegantnější obchodní čtvrti v hlavním italském městě a zdejší Španělské schody přitahují ve dne i v noci davy turistů. 

Majestátní dvojité schodiště, které se oficiálně nazývá Scalinata della Trinita del Monti, vede z náměstí Piazza di Spagna po svahu pahorku Pincio ke kostelu Trinitá dei Monti. Schodiště postavené v roce 1723 je dnes oblíbeným dostaveníčkem Římanů i turistů. 

Náměstí Piazza di Spagna i Španělské schody vděčí za svůj název tomu, že právě tady byl v 17. století jako španělské velvyslanectví u Svatého stolce postaven Pallazo di Spagna. Během éry kavalírských cest v 18. století se zde ubytovávali zahraniční návštěvníci. Zvláštní oblibě se těšila u návštěvníků velké oblibě a proto se jí brzo začalo říkat anglické ghetto. V této čtvrti také žil a zemřel básník John Keats. Zde také sídlí muzeum Keats-Shelley, které připomíná Johna Keatse a další literáty. Pod Španělskými schody se rozkládá Fontana della Barcaccia, která vděčí za svůj název kamenné bárce nacházející se uprostřed vodní nádrže. Tuto kašnu navrhnul pravděpodobně Pietro Bernini společně s Gianem Lorenzem Berninim. 

Poté co jsme si prohlídli celé prostranství, a vylezli jsme až kekostelu Trinita dei Monti, abychom si mohli prohlédnout celé prostranství z výšky, jsme se vydali prozkoumat ten zázrak s milionem luxusních obchodů a značek, jménem Via dei Condotti. Upřímně nás dostali nejen nepříliš praktické a modely na nošení, ale především ceny. Jediné co mě osobně zaujalo, byl originální a velmi krásný obchodní dům značky Fendi. Trošku znechuceně jsme se po vlastních stopách vrátili zpátky na Piazza di Spagna a vypravili jsme se k Fontaně di Trevi, o které jsme doufali, že nám zlepší náladu. 

Tato fontána není nejhezčí, ale určité tou nejslavnější v Římě (zahrála si například ve filmu Andělé a démoni). K této fontáně se váže takový zvyk, každý návštěvník by měl do fontány hodit minci, aby měl jistotu, že se do města zase vrátí. I my jsme tam minci hodily, ale spíš pro to, aby se nám splnilo nějaké přání. Město Řím všechny mince, které se dostanou do fontány sbírá, a podporuje s nimi různé charitativní projekty. Známý spisovatel Charles Dickens popsal tuto fontánu jako: „Stříbrný třpyt pro oči i duši.“ Původně se zde nacházelo zakončení římského akvaduktu, Aqua Virgo. V roce 19 př. Kr. jej nechal vybudovat Agrippa, aby tak zajistil městu zásoby pitné vody, kterou přiváděl z okolních pahorků. 

První kašnu na tomto místě dal postavit papež Mikuláš V. v roce 1453. Stavbu dnešní fontány inicioval papež Klement XII. v roce 1732, tuto událost do dnešních dnů připomíná pamětní deska. Centrální skulptura kašny zobrazuje boha moře Neptuna (neboli Poseidona) a dvě postavy před ním jsou tritoni: ten nalevo se pokouší zkrotit ohnivého oře, který symbolizuje rozbouřené moře; triton napravo, který troubí na lasturu představuje opak, tedy klidné moře. 

Od Fontany di Trevi je to jenom pár kroků k Pantheonu. Je to jedna z nejzachovalejších antických staveb. Téměř beze změny zde Pantheon stojí už více než 1900 let. Původní Panthenon nechal postavit Marcus Agrippa v roce 27 př. n. l. O tom jak tehdy vypadal se můžeme jen dohadovat, v roce 80 vyhořel, pak byl obnoven a v roce 110 vyhořel znovu. Dnešní Panthenon byl údajně postaven v letech 120-125. Podle nejnovějších průzkumů však byla stavba započata již za císaře Hadriána v roce 114. 

Panthenon je architektonicky velmi jednoduchý – tvoří ho válec a na něm polokoule s otvorem uprostřed. Tudy vstupuje do kostela denní světlo, který prostupuje celým interiérem. Cihlové stěny umožnily vytvořit po obvodu sedm pravidelně se střídajících čtverhranných a okrouhlých výklenků. Nápis nad vchodem hlásá „Marcus Agrippa, syn Luciův, postavil tento chrám, když byl poprvé konzulem“. Tento nápis je velmi zvláštní, protože ho zde císař Hadrián ponechal ve své původní podobě. 

Panthenon je zasvěcen všem římským bohům. Původní teorie se však přiklání k variantě, že šlo o chrám sedmi planetárních božstev – Neptun, Uran, Saturn, Jupiter, Merkur, Venuše a Mars. Panthenon dodnes slouží jako kostel, a proto je sem možný vstup zdarma. Návštěvníky zajímají hlavně náhrobky prvních dvou králů sjednocenné Itálie, Victora Emanuela II. a Umberta I. a především hrob Raffaela. 

Den čtvrtý: Římská fóra 

Dnes jsme se vydali po Via dei Fori Imperiali. Tato ulice je lemována na jednom konci Koloseem, na druhém konci Forem Romanem. Na ulici se nachází pozůstatky Caesarova fora a Chrámu Míru, a také pozůstatky císařských fór Trajánova, Augustova a Nervova. Právě tuto třídu nechal v roce 1924 – 1932 zbudovat Mussolini, a zapsala se do vzhledu Říma celkem nepřehlédnutelně. Kromě toho, že si vyžádala stržení několika domů, rozdělila zcela nelogicky oblast fór na dvě, přičemž významné části zejména Nervova fóra, chrámu Míru a Trajánova fóra přímo pohřbila pod sebou. Řada antických pozůstatků byl nevratně zničena i nedostatečným a příliš uspěchaným archeologickým průzkumem, který výstavbu provázel. Na druhé straně je třeba konstatovat, že myšlenka na propojení Piaza Venezia a Koloseem se objevovala v římských pramenech již ve 2. pol. 19. stol. 

Císařská fóra začala vznikat z jednoduchého důvodu – původní fórum z dob republiky přestávalo kapacitně stačit a nebylo už schopné zajistit všechny politické, náboženské, administrativní i reprezentativní funkce, jež mělo hlavní město stále se rozrůstající říše. Základní koncepce byla stejná – šlo o monumentální náměstí se sloupovými chodbami po stranách, doplněné chrámem a případně dalšími stavbami. Celý komplex vzájemně propojených fór vznikl během 150 let a představoval vůbec největší projekt architektonické obnovy starověkého Říma. 

Nepřehlédnutelnou dominantou celého areálu je Trajánův sloup. Tvoří ho 18 bubnů z parského mramoru, do nichž je vytesán 200 m dlouhý, spirálovitě stoupající reliéf s více než 2500 postavami, který předvádí scény z válek s Dáky. Až na jednu výjimku se na císařská fóra nedá vstupovat, zadarmo si je můžete prohlédnout z ulic Via dei Fori Imperiali a Via Alessandrina. 

Den pátý: Pláž 

Dnes jsme se vykašlali na město a to horko, které tady panuje a vydali jsme se na pláž. Zamazali jsme si plavky od všudypřítomného černého písku a nasbírali si pár mušliček, a byli jsme spokojení. Načerpali jsme síly na další poznávání tohoto krásného města…. 

Den šestý: Forum Romanum a Coloseum  

Dnešní den byl snad nejteplejší z celého týdne. Tak jsme si udělali výlet na to nejrozpálenější místo ve městě – Forum Romanum. Forum Romanum bylo téměř po tisíc let srdcem Říma. Z někdejších majestátních budov se zachovali už jen ruiny, ale i tak můžeme vidět to, jak bylo tehdejší město mocné. 

Na místě dnešního Fora se nacházeli bažiny, které se rozkládali až ke Kapitolu. Toto místo známe už z nejstarších pověstí jako místo kde bájná vlčice údajně kojila Romula a Rema. Během doby železné sloužila tato oblast jako hřbitov pro obyvatele ostatních pahorků. Později ji první osadníci používali jako shromaždiště a také jako místo, kde pásli svůj dobytek. Tarquinius někdy v 5. nebo 6. století bažiny vysušil. Začaly zde vznikat domy, obchody, ale také chrámy, baziliky, správní budovy a další instituce. Ve 2. století už bylo Forum tak přeplněné, že se vládci rozhodli přestěhovat své paláce na nedaleký Palatine. 

Po pádu Římské říše ztratilo také Forum na významu, mnoho budov zchátralo  ve středověku posloužilo jako kamenolom pro římské kostely a paláce. V 16. století se pak Forum stalo pastvinou pro dobytek. Kolem roku 1803 se začaly provádět první vykopávky, dodnes však nebyli odkryty všechny stavby. 

Na Forum Romanum se vstoupí u Arco di Septimia Severo, který byl postaven v roce 203 při příležitosti desátého výročí vlády římského císaře Septimia Severa. Shluk kamenů vlevo od oblouku naznačuje, kde se nacházela řečnická tribuna. V jižní části Fora stojí Tempio di Saturno s osmi sloupy. Je jedním z nejstarších chrámů na Foru, byl postaven už v roce 497 před Kristem. 

Když přijdeme na Forum ve směru od Kapitolu, mineme budovu Basilica Giulia, kterou začal roku 54 př.n.l. stavět Gaius Julius Caesar. Nedaleký chrám Kastora a Polluxe, Tempio di Castore e Polluce hlídal římský jezdecký stav, a byli v něm uloženy standartní míry a váhy Římské říše. Jižně od tohoto chrámu stojí kostel Santa Maria Antiqua, což je nejvýznamnější stavba na Foru. 

Přes Forum prochází Via Sacra, což je hlavní průjezdní římská silnice, po které do města vjížděli také vítězní vojevůdci a vladaři. Po levé straně se nachází pozůstatky Badilica Aemilia, kterou dali vystavět Marcus Aemilius Lepidus a Marcus Fulvius Nobilior v roce 179 př. Kr. Do této budovy chodili římané vyřizovat své peněžní záležitosti. Velká cihlová budova je důkladně restaurovaná Curia, budova senátu, kterou zřejmě dokončil císař Augustus. Prostor napravo od Curie se nazývá Argiletum. Dnes zničený chrám ukrýval kdysi sochu boha Januse, který měl dvě tváře. Naproti Curii se nachází plocha z černých mramorových desek. Pod ní byla při archeologických výzkumech objevena raně římská socha svatyně boha ohně Vulcana a fragment čtyřhranné stély nazývaný Lapis niger, na níž je ze všech čtyř stran vytesán nejstarší nápis v latinském jazyce, který pochází ze 6. století př. Kr. 

Chrám Tempio di Antonio e Faustina dal roku 141 vybudovat císař Antonius k poctě své manželky Faustiny. Stojí u Curie senátu a je tak dobře zachovalý proto, že byl v 11. století vysvěcen jako křesťanský kostel. Poblíž něho bylo objeveno několik nejstarších římských hrobů. Za tímto chrámem se tyčí Tempio di Vesta a vedle něho Atrium Vestae. V chrámě udržovalo šest římských kněžek – panen z vybraných bohatých rodin – posvátný oheň, který symbolizoval trvání Římské říše a nesměl nikdy zhasnout. Vlevo za domem se nachází pozůstatky Maxentiovy baziliky, která byla pozastavena po roce 306. Přestože se do dnešní doby dochovalo pouze jediné kdysi 100 metrů dlouhé lodi, těší se tento antický fragment trvale nízké pozornosti návštěvníků. Budova měla původně také desítky sloupů z nichž se zachoval pouze jeden. Ten dnes stojí před kostelem Santa Maria Maggiore. 

Než dojdeme ke Koloseu, projdeme kolem poslední velké památky na Foru, kterou je Arco di Tito. Tento vůbec první triumfální oblouk v Římě dal v roce 81 vybudovat císař Domicián na počest svého bratra a předchůdce Tita. oblouk připomíná Titovo vítězství nad Židy v roce 70 a je zdoben reliéfy, které zachycují císařův triumfální vjezd do Říma. 

Druhou část dnešního dne jsme strávili v Koloseu. Stavba Kolosea  byla dokončena v rekordním čase, za pouhých 8 let, v roce 80, kdy se na základě celosvětového hlasování stalo jedním ze sedmi divů antického světa. 

Koloseum můžeme v celé jeho obrovské velikosti obdivovat pouze z určitého, a velmi velkého odstupu. Kolem roku 72 začal Vespasián stavět podle vzoru staršího Marcellova divadla. Tento amfiteátr měl vzniknout na místě, kde císař Nero zamýšlel vybudovat jezero pro svůj Zlatý dům. Se zdejším bažinatým terénem byla spjata řada problémů. Finanční prostředky na gigantický projekt se čerpaly z válečných kořistí. Když v roce 79 Vespasián zemřel, amfiteátr byl dokončen v rekordním čase. Při sto dní trvajících zahajovacích hrách bylo usmrceno přes 5000 zvířat. Amfiteátr byl a je mistrovským dílem architektury. Jeho jednoduchý půdorys slouží dodnes jako vzor pro moderní stadiony. 50 – 73 tisíc diváků, kteří se do amfiteátru vešli, jej mohlo opustit 80 východy a to během pouhých několika minut. Nad řady sedadel bylo možné za deště nebo při vedrech napnout obrovskou plachtu, kterou museli upevňovat námořníci římského císařského loďstva. 

Uvnitř působí Koloseum zpočátku poněkud strohým dojmem, protože velké části řad sedadel a podlahy zmizely. Ničivý požár v roce 217 zničil vrchní partie a dřevěnou arénu. Další škody způsobily v Koloseu požáry a zemětřesení, k nimž docházelo během následujících 400 let. V 6. století se stavba využívala jako dílna a hřbitov, kolem roku 1320 se zřítila celá jižní strana amfiteátru. V další fázi pak obyvatele Říma používali kameny vytěžené z Kolosea na stavbu silnic a paláců. V roce 1744 prohlásil papež Benedikt XIV. Koloseum za místo posvěcené krví křesťanských mučedníků, a zabránil tak jeho další devastaci. V tomto bodě se ovšem legenda mýlí, v amfiteátru zemřelo jen málo křesťanů, protože tato aréna byla přednostně určena k zápasům gladiátorů a k jiným hrám. Zvláště zajímavá je dnes přístupná část Kolosea s tunely a chodbami pod jevištěm. Tam stávaly kdysi zdvihací plošiny, které dopravovaly zvířata, gladiátory a kulisy nahoru. Kromě toho bylo možné amfiteátr zaplavit a předvádět zde námořní bitvy. 

Diváci se podle vážnosti, postavení ve společnosti a podle pohlaví rozsazovali na různá místa a museli se rovněž podrobovat přísné etiketě oblékání. Císař a vestálky seděli ve speciálních lóžích naproti sobě a velmi blízko k centru dění. Na velkých terasách mezi nimi zaujímali místa senátoři, oblečení celý v bílém, kteří usedali na vlastní přinesené židle. Nad nimi sedávali římští občané a nakonec ve výšce 40 metrů a ve vzdálenosti 50 metrů od jeviště ženy, otroci a chudina. Historická bádání však prokázala, že na hry do Kolosea chodilo velmi málo žen. Některé skupiny jako zasloužilí vojáci, písaři a heroldové, zaujímaly místa ve vlastních sekcích, jiní se nesměly na hry dívat vůbec. Na vstupence bylo vyznačeno číslo místa k sezení a cesta, která tam vedla. V amfiteátru působili dokonce uvaděči, kteří se starali o pořádek.

Omlouváme se, album má zatím pár prázdných míst. Na doplnění fotek už pracujeme – jako správní detektivové je dohledáváme po všech složkách. 🕵️‍♂️📷